"Zázrak je umíráčkem světských vášní, pochopitelno tedy, proč ho lidé nechtějí," napsal francouzský spisovatel Huysmans. Samozřejmě je třeba o zázracích mluvit s maximální opatrností, avšak těch prokázaných a evidentních jen za posledních cca 200 let je tak obrovské množství, že popírat to by bylo známkou totální ignorance. Lurdy, La Sallette, Fatima, kříž ve španělském Limpiasu, mexické Guadalupe, turínské plátno, stigmata a bilokace sv. Otce Pia, slovenská Litmanová atd. - to vše svědčí o Boží přítomnosti mezi námi, ať už Jeho samotného nebo prostřednictvím Panny Marie.

Katolická Církev, která je na autenticitu zázraků neobyčejně opatrná, jich uznala od r. 1830 plných 21, nepočítaje zázračná uzdravení na přímluvu světců, jež se stala podkladem pro jejich beatifikaci či kanonizaci. Zázraky v Katolické církvi, bezprostředně související s Boží Trojicí, Kristem a Pannou Marií, podávají jasný důkaz pravdivosti a pravosti katolické nauky a to jak ve věroučné, tak i v morální oblasti, proto se jim lidé brání, neboť jinak by museli uvěřit, což je to nejtěžší. Raději věří nejrůznějším šarlatánům á la lidové léčitelství, jóga, astrologie aj., jen aby jim nevznikla morální povinnost uvěřit jedinému pravému Bohu. Mnichovský kardinál a odvážný bojovník proti nacistické hnědé totalitě Michael Faulhaber si jednou v kázání posteskl: "Je strašné, kolika nesmyslům jsou lidé ochotni věřit, jen aby nevěřili." Raději budou věřit, že kolem naší planety krouží koráby s mimozemšťany, ačkoliv věda jejich existenci jednoznačně popírá, jen aby nemuseli věřit zázrakům Kristovým a zázrakům, jež Boží Prozřetelnost působí dnes. Víra ve vesmírné lidi nikoho nezavazuje, neexistující mimozemšťané totiž nevyzývají nikoho, aby se vzdal svého hříšného způsobu života, aby ukončil nemravný poměr a vrátil se ke svému manželskému partnerovi, jehož opustil nebo aby přestal podvádět a krást, víra v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, však ano.  Lidská přirozenost, nakloněná  podle katechismu spíše ke zlému než k dobrému,  si proto hledá všechny možné, byť sebenesmyslnější důvody, aby  zpochybnila evidentní minulé i nedávné zázraky, které potvrzují pravost a pravdivost  katolické víry. K tomu jí slouží  nejrůznější pseudozázraky, které, byť  snadno rozumem i zkušeností vyvratitelné,  představují  vítané alibi  k odmítnutí Kristovy nauky.  Víra v "kosmické koráby" k nim  patří právě tak jako víra v  to, že  Ježíš Kristus byl prý mimozemšťan  a  Jeho Nanebevstoupení údajně znamená, že Ho "vzalo UFO". Tomu všemu je dnešní člověk snadněji ochoten uvěřit než evidentním a průkazným zázrakům Ježíše Krista, zaznamenaným v evangeliích a  zázrakům v Lurdech či ve Fatimě.

Pravověrnému katolíkovi samozřejmě nedělá žádný problém  odmítnout  takové nesmysly a odhalit je jako  podvod a fantasmagorii. Jenže za zamyšlení stojí, zda Bůh nedělá zázraky i mimo Katolickou církev. Odpověď je jednoduchá: Bůh není nikým a ničím omezen, může působit zázraky i mimo katolicismus. Jenže pokud tak činí, vždycky jen proto, aby přivedl křesťany jiných vyznání, tím spíše potom pohany a nevěřící, k přijetí pravé víry. Z toho důvodu Kristus konal zázraky i u těch, kdo nevyznávali tehdy pravé židovské náboženství Starého zákona: Uzdravil  např. služebníka pohanského setníka v Kafarnau nebo samaritánskou ženu, jež se Ho dotkla. Tyto zázraky však byly vykonány proto, aby i pohané poznali, že On je skutečný Zachránce a Spasitel. Lze tedy uvěřit, že zázraky, jež se dějí v pravoslaví nebo v některých protestantských denominacích, mohou být pravé za předpokladu, že jejich kontext nesměřuje jednoznačně k potvrzení jejich schizmatu nebo hereze a ve svých důsledcích vede k poznání pravé Církve Kristovy. Taktéž u mohamedánů a pohanů. Zázraky, které postrádají tento kontext, jsou buď podvodem nebo působením ďábelských sil, jako je tomu např. u různých hinduistických guru, kteří se třeba dokážou propíchnout mečem a zůstat naživu, přičemž zde hraje svou roli autosugesce a další mimopřirozené síly, jejichž svévolné uvolnění ze strany člověka vede nevyhnutelně ke kontaktu se zlými duchy. Ti využívají prosté lidské zvědavosti, senzacechtivosti a pýchy, která touží po zázracích a snaží se je vyvolat za každou cenu. Mnohdy se to podaří, např. v duchařských sedánkách, jenže je otázka, kdo se dotyčnému médiu vlastně zjevil: zesnulý, jehož všichni vzývali nebo zlý duch? Katolická církev nikoli náhodou varuje před tímto nebezpečným pokušením.

Postoj katolíka je jednoznačný: Nemá vyhledávat zázraky a pídit se po nich. Něco takového je hříšné. Nemusí je totiž vůbec vyvolávat a dožadovat se jich, ony přicházejí samy, neboť Bůh ve své dobrotě neustále takto podává důkaz, že je skutečně "Emmanuel", tj. Bůh s námi, s lidmi, pro něž neváhal vydat na kříž i svého Syna, Bohočlověka Ježíše Krista, aby je spasil. Za to velké množství Božích zázraků v celých dějinách, zvláště ale v moderní době, je třeba Bohu neustále děkovat a i kdyby už nebylo žádných dalších, tak ty, které tady jsou a byly řádně církevní autoritou uznány, stačí k tomu, aby člověk pokorně poklekl před Kristem a se sv. Tomášem zvolal: "Pán můj a Bůh můj!"