Jde o fenomén, jenž se stal naprosto inflačním. Zatímco slovo “láska” je slyšet všude, obsah tohoto fenoménu zůstává skryt. Většina rozumí “lásce” jako erotice. Za to může slaboduchá reklama a současně take slaboduchá media, která získala obrovskou moc. Nebudeme rozebírat antickou agape, a antický eros, filia,  ani augustinovskou caritas a cupidditas, to je známé. Soustředíme se na lásku, která je zázrakem, protože je opravdu “za zrakem.”Pokud člověk má rád toho druhého víc než sama sebe, neztratí se sobě samému, ba naopak, najde se v tom druhém. Má pak bytí dvakrát. To je pravý smysl slov: Jen když se ztratíš, nalezneš se! Co to znamená “být dvakrát”?

V tom je právě zázrak. Být je možno tak, že o svém bytí kámen neví, ale je take možné o tomto bytí vědět a dokonce si toto bytí regulovat. Stojíme-li na stupni vítězů jako ti nejlepší, cítíme skrz ovace těch ostatních, že silně “jsme”. Naše bytí je v tomto případě velmi silné, jsme usebráni sami se sebou a toto usebrání je těmi ostatními uznáno. “Moc a moc jsme” – to je štěstí. Staří Řekové tomu říkali logos ve smyslu usebrání, bytí u sebe samého. Toto slovo “logos” má nesmírně mnoho významů a téměř všechny poukazují na usebrání, na jednotu protikladů, na harmonii zjevnou či nezjevnou. Pokud cokoli je v jednotě se sebou samým, má individuaci, má bytí pro jiné, pro sebe. Chaos je rozplynutí individuace. Ten nejvyšší logos je splynutím s tím nejvyšším vůbec. Zde je harmonia afanes (nezjevná). Láska je návrat do ztraceného celku, zní nám v mysli Platónova slova. Návrat k jednotě není součtem elementů, jak si to představuje karteziánská vědeckost. Návrat k celku je výdobytkem sui generis, je výsledkem žité a bytostné dialektiky, v níž “dia-“ znamená “skrz” a “-lektika” je odvozena od logos.

V lásce stojíme někdy sami proti sobě, a to velmi často! Naše vlastní sobectví je překážkou jednoty s celkem. Stále se vracíme k našemu vlastnímu egu, nejsme schopni se otevřít přesažnému, celku. Tento celek nemá margo (okraje), není předmětem, neexistuje tak jako věci a lidé zde u nás na Zemi. Tento celek “je” jinak. Toto “je” nelze myslet “clare et distincte.” Celek nelze poznat deskripcí a explanací z metodik našich vědeckých učebnic. Zde je zapotřebí něčeho, co je “za zrakem,” a proto je zázrakem. Proto je láska i v dopise sv. Pavla Korintským tou nejvyšší daností vůbec. Všichni ta slova známe, nemá smysl je citovat. Je to jedno z nejsilnějších míst Nového Zákona vůbec.  

Z fenomenologické filosofie je známo, že základem naší duše (tok cogitations), je intencionalita, jde o mentální existenci předmětu. Intencionalita je známa již ze starověku od Aristotela, od Tomáše Akvinského ze sgtředověku, Brentana a nejvíce od Husserla. Po transcendentální epoché se všechny aktivity i pasivity našeho toku cogitations (“duše”) promění na intenci, jež směřuje ke svému noematu (předmětnému smyslu), přičemž cesta k tomuto noemtu se nazývá noeze. Noeze mají přednostní funkci, protože nesou v sobě předznačená svá adekvátní noemata. Husserl by k tomu řekl: “Živoucí intencionalita mne nese, předznačuje mne, určuje mne ve všech mých vztazích.”^[1] Co to znamená ve vztahu k fenoménu lásky? Jen to, že láska je noeze, ktzerá předznačuje všechna noemata, a proto láska proměňuje svět a touto proměnou ničí zlo, nenávist a všechny krutosti, proto je dle sv. Pavla láska zázrakem. Jak dostat noezi lásky do všech lidí, jak je možno krutosti a zla odstranit ze samých kořenů. Vždyť nenávist je privace lásky, nedostatek lásky, stejně jako zlo je chybění dobra. Augustinovské myšlení pomáhá nám i dnes. Láska je intencí, která vede k celku bez marga (bez okrajů). Noema lásky je celek světa, kosmu, polis, je celkem i daného jednotlivého člověka.

Jen vzpomeňme na M. Schelera, pokud milujeme jen část celku, pak vlastně nemilujme, jen si to myslíme. Celek bez marga není předmětem, nedá se karteziánsky pochopit a uchopit, proto mnozí lásku popírají a jsou schopni v ní vidět jen eros, a to ještě pokleslý eros v erotiku. Tak se na lásku dívají mnozí. Nejsou probuzeni k hlubšímu vhledu a své názory velmi arogantně nutí všem ostatním. Mnohdy jsou tito lidé, a to poměrně často, možná jen u nás, i členové vlád, parlamentů, komisí, vedoucími pracovníky atp. V naší společnosti je naprostý nedostatek základního filosofického vzdělání, většina si myslí, že vzdělání je technickou zběhlostí v používání PC a ve znalosti angličtiny. Jak moc nám to připomíná minulé časy, kdy každý mussel umět marxismus a mluvit rusky.

“Nihil novum sub sole,” vše tady bylo a vše se vrací, aniž by byla zpozorována stejnost či identita. Jaká pozoruhodná nevzdělanost a nekultivovanost. Noeze lásky proměňuje vše na noema lásky, všechno je pak milováno, každý člověk. Proč? Protože láska se vztahuje k celku bez marga, tj. bez hranic. Jen vzpomeňme na definici Platónovu, že láska je touhou po ztraceném celku. Proto se rozdělení muži a ženy hledají, aby spolu vytvořili androgynský celek, který bude jejich návratem do líbeznosti počátku.  Pokud se noema lásky promění na předmět, na karteziánský předmět “clare et distincte,” pak je s láskou konec. Promění se na něco určitého, ohraničeného, ale to již není noema lásky, to je jen její nepravá představa, či symbol. Celek bez marga je velmi podstatný. Můžeme se k němu přibližovat, ale nikdy jej nemůžeme zcela vlastnit. Můžeme sdílet jeho velikost, můžeme si jej zpřítomňovat, ale to jest vše. Celek bez marga je možno zažívat jen v napětí bytostných tázání. Proto jsou otázky zbožností myšlení. V napětí bytostné otázky se dostáváme do koridóru, kterým se přibližujeme k celku bez marga, Staří Řekové tomu říkali arête, a my to překládáme jako ctnost. Ale není to jen ctnost, je to Grundstimmung (základní naladění), jak to nazývá na mnohých místech Heidegger.

Dnešek touží po jistotě marga, hranice, okrajů. Proč? Protože tyto entity s okraji se dají lehce spočítat a přinášejí tak to, v co se proměnila pravda ve smyslu neskrytosti (aletheia), přinášejí jistotu (certitudo). Proto psychologie chápe lásku jako druh pudu, pohlavního pudu nejčastěji. Jaké nepochopení?

Noeze lásky penetruje skrz aktivity i pasivity našeho toku cogitations a vytváří tak smysl celku bytí. Vzniká tak univerzální presumpce. Intencionálním základem je intence “Já jsem” a teprve na tomto základu vzniká smysl objektivity a intersubjektivity. Proto je třeba zdůraznit intence lásky tryská z nejhlubšího pramene v člověku, proto je tato láska filia k tomu, co je celkové, je filosofií. Slepota pro intencionalitu v psychologii se stala osudnou i v pojímání fenoménu lásky. Odhalování intencionálních implikací nám předestřelo trandcendentální ego, a take na něm konstituované ego psychofyzické. Láska se týká transcendentálního ego, zde pramení.

Největší chybou je zpředmětnění lásky. Jde o snahu vše učinit objektivním a jistým. Pak se objeví snaha vše měřit a matematicky porovnávat. Toto myšlení se jmenuje “more geometrico,” dokonale jej popsal Edmund Husserl a dodnes toto myšlení ovládá vědecké pole. Je to totiž myšlení vykazatelné, je verifikovatelné a flazifikovatelné. Právě tato snaha a zavilá potřeba vše mít v jistotě vede ke zpředmětňování, k materializaci všeho, a to i tam, kde to možné není. Právě tato potřeba z lásky udělala něco naprosto inflačního. Láska se objevuje v každé písničce, je na každém druhém reklamním štítě. Je všude. Dnešní mladý člověk proto nemůže rozumět Shakespearově tragédii “Romeo a Julie.” Mladému člověku tato láska připadá nerealistická, přepjatá, přehnaná a stupidní. Nerozumějí vyššímu pojetí lásky. Nechtějí se nechat poučit, jako bychom jim dali rozhodovací moc již v kolébce bez nutnosti se vzdělávat a kultivovat. V televizních společnostech pracují lidé, kteří jsou na stejné úrovni, nejsou kultivovaní, chybí jim hloubka, opravdovost, ryzost. Jejich programová náplň pak rozsévá inflaci dál a dál.

Láska u Lévinase je odpovědnost za alter ego, za druhého, jeto povinnost být odpovědný, a to ještě asymetricky. To znamená vždy jsem odpovědná víc za druhého než je on za mne. Zde nepostačuje buberovská rovnost já a ty. Jen tato láska, jež je asymetrickou odpovědností může spasit svět v době holokaustů, v době ve které se dá vše pomocí médií zalhat, převrátit, znejistit a stvořit. V tom měl Chomsky pravdu!

Láska nezávidí je skromná – ale to nestačí. Láska je fenomén, který se týká celku bez marga. To je to podstatné. Láska je zázrakem schopným proniknout celek v jediném zášlehu, a pak vše se stává dobrým, předobrým. To je to, co cítíme v přírodě. Říkáme tomu krása, ale je to jen láska k Dobru. Každý lístek na keři vyřazuje toto dobro, a pokud jsme otevřeni k tomuto obsahu sdělení samotné přírody, pociťujeme lásku, která proniká vesmírem jako základní tvořící moc.

Lidé však nechtějí tuto lásku, tlumila by jejich chtění, jejich potřebu se afirmovat mezi ostatními. Chtějí moc, ekonomickou a politickou, protože ta je nejlépe manifestovatelná, každý ji chápe a svému nositeli dává opět JISTOTU, že je dobrý. Co se to s námi stalo? Pořád se pereme s ostatními, ale tak, aby to vypadalo jako přátelství. Nietzschechovská “der Wille zur Macht” (vůle k moci) je hnacím motorem jednotlivců i celých států. Bezhlavá kompetice v hospodářství ve vlivu na ostatní – tomuto procesu se říká pokrok. Moc je síla,

 a ta se ukazuje jen ve výsledku činnosti, v účinku. Proto chce každý být účinný, tj. efektivní. Zakládají se celá tzv. vědecká oddělení s cílem zvýšit efektivitu! Kde je v tomto prostoru nezávistivá láska? Pokorná láska? Kde je v době módnosti asertivity? Žijeme v době, kdy o člověku vypovídá odpověď na otázku “co jsi?” Ale k člověku patří odpověď na otázku “kdo jsi?” Ta první otázka znamená popsat to, co děláš, jaké máš zaměstnámí, co jsi vystudoval, čeho jsi v životě dosáhl. Ta druhá otázka převyšuje tu první. Již Gabriel Marcel tvrdil, že otázka “kdo jsi?” nesmírně převyšuje otázku “co jsi?” Všichni, kteří základ člověka spatřují jen v práci a v produkci – ti pochybili. Zjednodušili člověka na procesní zdroj, který produkuje účinky. Ale v tom to není.

Otázka “kdo jsi?” evokuje také jiné pochopení lásky. Jde o takovou lásku, která je schopná oběti. Proto je středověký pojem lásky nalezený v oběti, velmi dobrou aproximací k tomuto fenoménu.

Bůh je láska, oceán lásky, která Vás zavalí, že nemůžete mluvit. To je pravé obdarování láskou, kterého se Vám dostane ve chvíli, kdy je vše ztraceno, alespoň to je moje privátní zkušenost. V tom druhém nalézt paradoxně sama sebe znamená nejdříve ztatit se sobě samému, Jen ztratíš-li se, nalezneš se! zní známá slova z Nového Zákona. Láska je intuicí nekonečna, jak tvrdí Hegel. Je vztahem k celku, je splynutím s celkem bez marga, je tedy současně nejvyšším logem. Co je to logos?  Řecké slovo “legein” znamená usebírat se do původní jednoty, odtud se pak odvíjejí významy, které jsou ke slovu “logos” dnes připojovány, jsou to: řeč, jazyk, věda, soud, úsudek, slovo atd. Již jednou jsme o tom mluvili v tomto příspěvku. Všechny tyto významy mají společný jeden základ a to intenci k usebírání se do původní jednoty. Tato původní jednota nikdy nevzniká pouze adicí, součtem, postupným přidáváním, jak je tomu v karteziánské reflexi jednoty. Tato jednota je vždy po svém vzniku jednoduchá, není to konglomerát, není to složenina, není to žádný system, žádná struktura, která by se analyzovala rozdrobením na své součásti. Tato jednoduchá jednota je umožněna pouze vhledem, bleskem – to je i princip lásky. Láska přichází jako charisma, jako obdarování, náhle bez příprav a je apodiktickou jistotou, tj. nepřipouští více a méně, nepřipouští stupňování. Proto se cupidditáílní concept lásky připodobňoval k malému cupidovi, jenž střílí šípy a každý zasažený miluje.

U Augustina můžeme najít dvě formy lásky: cipidditas a caritas. V mnohém se podobají antické agape a eros. Cupidditas je láska k tomu, co je zde na zemi, může to být člověk či cokoliv jiného. Ale tatoláska má jeden podstatný nedostatek, obsahuje v sobě timor – strach, že object lásky bude odstraněn, že přestane existovat z důvodů, které nemůžeme jako lidé přímo ovlivnit. Tato láska je tedy nebezpečná a zpdůsobuje onemocnění založeném na ustavičném strachu ztráty milovaného opbjektu. Všimněte si, zde jde o milovaný objekt! Ta druhá láska je caritas, je to láska k Bohu, jenž je transcendentní, je za tímto světem. Tuto lásku nám nemůže nikdo vzít, proto nám dává obrovskou sílu zde na zemi. U Augustina se dokonce setkáme s názorem, že Bůh je láska. Augustin ví, že nestačí pravdu znát, je třeba ji milovat! Augustin moc dobře ví, že plný životní klid je možný jen tehdy milujeme-li ve smyslu caritas. Co nás může ohrozit, vždyť ani smrt není tak zlá!

“Nehledal bych Tě, kdybych Tě byl býval už dříve nenašel,” říká Augustin. Koho tím míní? Míní tím transcendentního Boha, jenž jest mořem lásky, zaplavující odpouštějící lásky. Je to takové zaplavení láskou a přijetím, že člověk má pocit, že si to nezaslouží, diví se, je očarován a nemůže mluvit. Taková je caritas. Každému bych ji přála. Je opravdu “za zrakem”, je tedy zázrakem. A pak, že se zázraky nedějí! Dějí se, ale málokdo se k tomuto obdarování otevře, bezelstně, pokorně a v odevzdání. Toto je pravá podoba transcendentální epoché, otevřít se věci, ať se dává sama ze sebe, tj. ať se realizuje imperativu “Zu den Sachen selbst!” jak to viděl kdysi náš rodák Edmund Husserl.

Platónova duše má , jak známo tři části: Logistikon (rozum), Thymos (osvaha, srdnatost) a epithymia (žádostivost). Není ale ničím jiným než čirým pohybem, který nepotřebuje nějaký pohon zvenčí. Duše je “autokineton,” a proto je nesmrtelná. Jak si ji máme představit? Jako kruhy, které se neustále točí a při tomto pohybu se dotýkají věcí, pronikají jimi, a to proto, protože jsou čistým pohybem, jenž nepotřebuje nějakou substanci. Duše je jen pohyb bez podkladu, a proto může penetrovat hvězdami, dálkami, moři i horami, o lidech a jejich skutcích nemluvě. Aristoteles vždy říkal, že “duše je tak nějak vším,” a měl pravdu. Herakleitos byl přesvědčen, že dno duše nelze najít, I kdybychom šli světa kraj, jak je nekonečná a hluboká. To jen my, novověcí lidé, jsme z duše udělali “res cogitans” a “subjekt.” Platónsky řečeno, kruhy lásky mohou pronikat vesmírem jako jediným celkem bez marga. Duše nemá žádné hranice, není smrtelná, protože pohyb jejích kruhů vzniká v ní samé. Pokud jsou tyto kruhy láskou, pak je možné pronikat naprosto vším a rozžehávat tak ve všem intenci k přijetí. “Být přijat” je nádherný životní výkon. Není to jen pocit, jenž má ve svých rukách psychologie se svou deskriptivnosti a empirickým přístupem. Láska má tu chopnost, že proměňuje věci v dary, a to proto, že kruhy lásky pronikající věcmi je dokážou proměnit. A tak se láska stává nejpůvodnější tvořivou silou, která tento svět drží a hýčká. Proto se filosofie jmenuje “filosofie”. Vždyť jde o lásku k moudrosti.

“My žijeme ve vzácně odcizeném času, bez domova,”^[2] jen smutek, který často pociťujeme nese v sobě ozvěnu opaku, pak máme potřebu mluvit o dobru a lásce. Tato potřeba se ovšem zprofanuje, protože ji cítí všichni a mnozí ji chtějí saturovat technickými prostředky. Pak se láska promění jen na slovo, na jméno, na nominalistický pendant se všemi rysy redundantnosti. A to se i stalo! Základní naladění našeho života je založeno jen na tom, co je předmětné, jisté, “clare et distincte.” Proto se náš životní čas vyprazdňuje od toho nejkrásnějšího, od lásky, jež je “za zrakem.” Slepota pro tyto zázraky je nutným údělem technicky založeného lidství, jemuž jde jen a jen o peníze. Chamtivost byla povýšena na ekonomický princip fungování polis. Vzdělání se proměnilo na návody, jak získat peníze, jak uspokojit nekonečnou chamtivost. Proto se láska proměnila na biologický fenomén a vědci zjišťují, jak se do krve vyplavují endorfiny. V takovém světě se těžko žije hlubokému človíčkovi, zde přežívají skvostně jen chamtivci.

---

[1] Husserl, E., Formale und transzendentale Logik. Hamburg: Felix Meiner Verlag 1992, s.

[2] Heidegger, M., Zollikoner Semináře. Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1987, s. 96.