Člen korespondent Mezinárodní papežské mariánské akademie v Římě.
Přednáší metodu v dogmatické teologii, trinitární teologii, christologii, mariologii, dějiny dogmatu a dějiny teologie na CMTF UP v Olomouc, KTF UK v Praze, HTF UK v Praze a na Institutu františkánských studií v ČR.
 

Klasické uspořádání základního kurzu teologie se zmiňuje o zázracích ve fundamentální teologii, kde se hovoří o pojmu zázraku a o jeho probativní hodnotě především v oblasti nadpřirozeného zjevení, zejména vzhledem k prokazování Ježíšova nároku na to, že je „Legatus divinus“. Dogmatická teologie se zmiňuje o zázracích opět především s ohledem na biblickou christologii, protože zázraky patří do kapitoly věnované „Mysteria carnis Christi“, jedná se o teologii velkých událostí a základních charakteristik Ježíšova pozemského života a veřejného působení. Hovoříme-li o zjevení, pak studentům musíme vysvětlit rozdíl mezi oficiálním zjevením, které skončilo smrtí posledního novozákonního svatopisce a tak zvanými „soukromými“ zjeveními, která podle oficiální metodologie nepřinášejí k vlastnímu obsahu oficiálního zjevení nic nového. Vždyť pravost soukromých zjevení a zázraků se posuzuje právě evangeliem a obsahem Nového zákona. K této otázce se ale ještě vrátíme, protože potřebuje určité upřesnění.

Problematika zázraků hraje určitou roli také v oblasti praxe církevního práva, protože beatifikační a kanonizační procesy musí zahrnovat průkazné znamení shůry, bez něhož není možno k beatifikaci přistoupit. Pokud je mi známo, tam, kde je prokázáno mučenictví, se zázrak k beatifikaci nevyžaduje. Petrův nástupce také může v opodstatněných případech od požadavku zázraku či zázraků dispensovat a beatifikační či kanonizační proces takto urychlit. Rozhodně se ale nejedná o obvyklou praxi.

Zázraky se rozhodně dějí, sám jsem jich ve svém životě několik viděl. Problém ale spočívá v tom, že zázrak je především znamení, které je čitelné výhradně očima víry. Víra v sobě obsahuje také svobodné rozhodnutí, a proto se zázrak jakožto znamení nedá prokazovat. To ale neznamená, že nevěřící nemůže konstatovat přirozeně nevysvětlitelné události, není však s to vnímat je jako znamení Božího působení v dějinách spásy. Pro věřícího jsou tato znamení čitelná, mohou posilovat jeho víru, ale rozhodně ho nepřenášejí z oblasti víry do oblasti přímého patření na Boha.

Rozpoznávání zázraků jako znamení patří do oblasti, kterou nazýváme „dějiny spásy“. Jedná se o skutečné dějiny čtené ve světle víry. Dějiny spásy jsou opravdovou teologickou kategorií, je to historická věda osvícená světlem víry. Teologie dnes tedy rozhodně není jen filosofií osvícenou vírou. Tento posun je dlužen velkému myšlenkovému kvasu devatenáctého a první poloviny dvacátého století, kdy došlo k emancipaci historické vědy, která se v daném kontextu zrodila jako plnoprávná vědní disciplína. To teologii napomohlo, aby se vrátila k základní biblické perspektivě dějin spásy.

Naprostá většina zázraků má tak říkajíc význam především pro „zúčastněné“ osoby, protože ne každý Boží zásah je možno vědecky prokazovat jako přirozeně zcela nevysvětlitelnou událost. Zúčastněný ale očima víry událost vnímá jako skutečné znamení. V daném případě však platí, že člověk by si tento projev Boží přízně měl nechávat spíše pro sebe. Ono totiž nejde o senzaci, nýbrž téměř vždy především o výzvu k hlubšímu životu ve víře nebo k obrácení. Svět chce senzace, ale nemá zájem o „uzdravení“ srdce, o změnu života, o obrácení. S tím musíme počítat a podle toho bychom také měli upravit své chování. Konec konců sám Ježíš nám je v této věci výmluvným příkladem.

Z vlastní zkušenosti vím, jaká je současná situace na snad největším poutním místě na světě, tedy v Lourdes. Místní podnikatelé v oboru „turistického ruchu“ vyvíjejí poměrně značný tlak na oficiální uznání dalších zázraků, protože danou záležitost vnímají jako nejlepší reklamu. Teologická komise je proto daleko přísnější než lékařská komise, musí se bránit nátlaku zmíněných podnikatelů, aby nedocházelo k instrumentalizaci její práce a k diskreditaci křesťanské víry.

Nyní se vrátím k problematice zázraků v oblasti systematické či dogmatické teologie. Je zřejmé, že soukromá zjevení a zázraky nemohou přidat nic k obsahu již ukončeného nadpřirozeného zjevení, což však rozhodně neznamená, že systematický teolog by měl danou záležitost podceňovat.

Kdo pozorně studoval dogmatickou konstituci II. vatikánského koncilu Dei verbum, ví velmi dobře, že se v ní hovoří o apoštolské tradici. Tato tradice překračuje každé své vyjádření lidskými slovy. Apoštolská tradice je vším, čemu církev věří a čím ve své nejhlubší podstatě je. Apoštolská tradice, jako prostředek předávání zjevení, se vyjadřuje prostřednictvím tak zvaných ekleziálních tradic, které jsou v zásadě jejími inkulturovanými výrazy. Pochopitelně ne každá ekleziální tradice je přímo spjata s apoštolskou, a proto je třeba souhrn tradic neustále kriticky zkoumat a očišťovat.

Jako příklad mohu uvést slavení eucharistie, to je apoštolská tradice. Formy slavení, tedy jednotlivé liturgie představují ekleziální tradice, v nichž se zmíněná apoštolská tradice projevuje, aktualizuje, avšak výrazově nikdy plně nevyčerpává. Mariánská úcta, jak dokazují již texty Lukášova a Janova evangelia, patří k apoštolské tradici. Ikonografické obyčeje, korunovace obrazů Matky Boží, poutní místa, to vše jsou ekleziální tradice, v nichž se opět ona apoštolská projevuje v řadě možných inkulturovaných podob. Tento vztah mezi jedinou apoštolskou tradicí a rozličností jejích inkulturovaných výrazových podob má diachronní i synchronní rozměr. Je zřejmé, že apoštolská tradice má trvalý charakter, její konkrétní výrazové formy se v průběhu dějin mění. Jsme tedy svědky jednoty v rozličnosti a rozličnosti v jednotě, což strukturálně odpovídá tajemství Trojjediného, jenž je jednotou v odlišnosti. To je také vzorec katolického společenství ve víře.

Zejména diachronní stránka projevování apoštolské tradice nás vede k poznatku, že v dějinách křesťanství existuje určitý nárůst našeho porozumění tradici, což se projevuje v dějinách dogmat. Právě nárůst našeho porozumění je polem, které nám může napomoci ke spravedlivějšímu vnímání role zázraků a soukromých zjevení v oblasti systematické teologie.

Uvedu dva příklady. Bonaventura z Bagnoregia (+ 1274) byl vynikajícím scholastickým teologem. Do roku 1259 působil na pařížské univerzitě a jeho christologie potažmo soteriologie byla silně ovlivněna dobovými scholastickými myšlenkovými schématy. V roce 1257 se stal generálním ministrem Řádu menších bratří, a proto Paříž opustil. Po dvou letech, tedy v roce 1259 se odebral na horu Alvernu, aby zde strávil několik týdnů v meditaci. Jedná se o místo, kde se odehrál zázrak stigmatizace svatého Františka z Assisi. Ve své disertační práce: La teologia della croce a di San Bonaventura, kterou jsem obhájil v roce 1995 na Papežské univerzitě Antonianum v Římě, jsem jasně prokázal, že právě promyšlení tohoto zázraku znamenalo pro uvedeného církevního učitele velký zlom v porozumění christologii a soteriologii. Zjednodušeně můžeme celou záležitost vyjádřit následovně: Jestliže tajemství kříže jasně září ve vrcholné etapě duchovního života Františka z Assisi, pak nemůžeme redukovat význam kříže pouze na překonání problému našeho hříchu. Jinými slovy: kříž nemá pouze očistnou funkci, ale také osvětnou a hraje rozhodující roli rovněž ve fázi mystického sjednocení učedníka s Mistrem. Soukromé zjevení a zázrak zde slouží jako výrazný inspirační prvek, který napomáhá k mnohem hlubšímu proniknutí do tajemství víry, k novému porozumění apoštolské tradici.

Dalším příkladem mohou být soukromá zjevení v devatenáctém a dvacátém století, která hrála velkou roli v oblasti mariologie a soteriologie. Stačí připomenout sestru Faustynu Kowalskou, která v době, kdy v teologii panovala ne vždy správně interpretovaná satisfakční teorie, vystoupila s velkým poselstvím o Božím milosrdenství. Možná si to mnozí christologové a odborníci v oblasti soteriologie dnes dostatečně neuvědomují, ale současný výrazný posun v popisu soteriologického významu Kristova kříže má celou řadu styčných bodů s poselstvím sestry Faustyny.

Tato inspirační role soukromých zjevení a zázraků v porozumění tajemství víry a poselství apoštolské tradice má jednu velmi důležitou vypovídací hodnotu: Teologie není a nesmí být pouze intelektuální „technologií“, nýbrž inteligencí živé víry a prožívaného vztahu člověka k Trojjedinému. Boží Moudrost se totiž nesdílí pouze vzdělaným, ale také docela prostým věřícím, což je úžasné a velkolepé. Víra není filosofováním na teologická témata, striktně historickým zkoumáním, exegetickou technologií. To vše je jistě důležité, samo o sobě to ale bez „pomazání shůry“, bez modlitby a duchovního života nestačí.

Z širšího hlediska je třeba hovořit o vzájemném poměru mezi teologií a spiritualitou jako prožívaným tajemstvím. Mezi oběma rozměry našeho života existuje vztah, který bychom mohli popsat jako hermeneutický kruh. Zdravá a živá teologie vychází ze spirituality, je v zásadě reflektovanou spiritualitou, a chce spiritualitu rozvíjet a prohlubovat. Stručnost nám velí vyslovit jasné pravidlo: Teologie bez spirituality je mrtvá, spiritualita bez teologie je slepá. Bohužel jsme svědky toho, že teologie a spiritualita se o sebe vzájemně moc nestarají, což vede k upadlosti určitých dnešních forem jedné i druhé formy poznání a vědění.

Dlužno podotknout, že zdaleka ne všechny zázraky a ne všechna soukromá zjevení uvedenou inspirační funkci mají. Podle mého mínění podobné inspirační poselství má pouze zlomek zázraků a soukromých zjevení. Teologové si ale musí dávat pozor, aby kvůli právě zmíněné skutečnosti na zázraky a soukromá zjevení nepohlíželi pouze přezíravě a s jistou známkou intelektuální namyšlenosti. Jedním z hlavních předpokladů naší práce je otevřenost transcendenci, a proto nesmíme Trojjedinému předepisovat to, jakou cestou a skrze koho nás osloví a osvítí. Kdo chce být mistrem Pravdy, která se projevila jako vtělená Boží pokora, musí respektovat Boží svobodu a citlivě vnímat to, co Duch sděluje Božímu lidu. Jde o to, zda chceme zůstat učedníky Pravdy, nebo se raději stát sami mistry bludu, jak výstižně říká Lev Veliký.

Osvícenský a pozitivistický předpoklad, že nevysvětlitelné události musí mít vždy přirozené vysvětlení, které nakonec jednou bude odhaleno, i když současný stav našeho vědeckého poznání není s to dát uspokojivou odpověď, je neprokazatelný. Jedná se pouze o předporozumění nevíry stejně jako přijetí nevysvětlitelného jevu je předporozuměním vycházejícím z víry. Odmítání zázraků tedy rozhodně není čímsi objektivnějším, než víra. Věda bez předporozumění a určité pozaďové „víry“ není možná. Vědec se od nevědce neodlišuje pouze racionální metodou svého poznání, nýbrž také tím, že své předporozumění přiznává, reflektuje a je ochoten ho na základě bezpečně poznaného modifikovat. Každý ať sám posoudí, kdo dnes své předporozumění upřímněji přiznává a reflektuje, tedy zda věřící nebo ti nevěřící. Pro mne osobně je velkou posilou mého přesvědčení skutečnost, že teologové mnohem důkladněji reflektují své předporozumění víry nežli nevěřící své předporozumění nevíry.

Tématem mého příspěvku jsou zázraky a systematická teologie. Na závěr svého zamyšlení bych rád připomněl článek 234 Katechismu katolické církve, v němž se jasně říká, že prvním a nejzásadnějším tajemstvím křesťanské víry i života je Trojjediný, tedy to, jak je Nejvyšší sám v sobě. Právě v tomto světle máme také vnímat všechna ostatní tajemství naší víry a našeho života, tedy i zázraky. Jak ale popsat trinitární rozměr zázraků?

Nabízí se celá řada řešení. V první řadě je to přivlastňování vnějších Božích zásahů do dějin spásy jednotlivým osobám. Již Bazil Veliký používal model aristotelských příčin: Otec jako příčina účinná, Syn jako příčina vzorová, Duch svatý jako příčina účelová. Původcem každého zázraku je tedy Otec, jeho věčným pravzorem je Syn vycházející z Otce, cílem je přebývání Ducha svatého v našich srdcích.

Další model by vycházel z Augustinovy psychologické trinitární teorie: Duchu by odpovídala svoboda Božího rozhodnutí projevit se a prostřednictvím znamení darovat člověku, potažmo Boží rozhodnutí působit na naši vůli. Synu by odpovídala inspirační a intelektuální vypovídací hodnota znamení, potažmo Boží působení na náš intelekt. Otci by odpovídalo Boží působení na naši paměť, která je základem sjednocování rozličnosti minulého a současného. Bez této sjednocující role liturgické paměti, která má sílu zpřítomňovat minulé Boží zásahy do dějin spásy, by nebylo možné ani porozumění, tedy činnost intelektu, ani zakoušení sebedarující svobody živého Boha. Jedině na základě paměti je možné naše aktualizující hlásání evangelia, zpřítomňování Kristových spásonosných činů, vyprávění o zázracích.

Je-li každý zázrak projevem Božího sklonění se k nám a je-li naše porozumění dotyčnému znamení projevem naší odpovědi Bohu, pak se nevyhnutelně děje v Synu, protože projevování Boží vztahovosti navenek nevyhnutelně předpokládá Boží vztahovost ve věčném Božím bytí. V opačném případě by totiž stvoření cosi přidávalo Bohu, a proto by Nejvyšší nebyl na světě nezávislý, nebyl by vůči světu zcela svobodný. Pak by ale nemohl být svobodný ani Boží obraz, tedy člověk. Každý imanentismus, ať už je jakkoli líbivý, má velmi smutné následky, protože vede k popření svobody člověka a k totalitě, jak to výmluvně dokládá Hegel a jeho „potomstvo“, tedy novověké ideologie socialismu a fašismu. Je-li Boží sklonění se k nám projevem svobody Božího sebedarování, pak v Bohu musí věčně existovat prazáklad onoho sebedarování, jímž je osoba Ducha svatého. Jestliže má se totiž Nejvyšší daruje navenek, musí být věčně Darem sám v sobě. Má-li být skutečně Darem, musí být ale také Dárcem a Obdarovaným, což je poslední důvod jeho trojjedinosti. Jedině Trojjediný se totiž může zcela svobodně darovat ve stvoření a přitom zůstat na stvoření zcela nezávislý. Právě tato skutečnost se také projevuje v každém Božím znamení navenek, tedy v dějinách spásy. To je také poslední trinitární základ každého zázraku, jehož posledním účelem je přebývání Boha v nás, inhabitace Ducha svatého v našich srdcích.