První encyklika papeže Benedikta XVI. Buuh je láska (Deus caritas est) prrijala svuuj název ze slavné veety prvního listu sv. Jana. Skládá se ze dvou hlavních částí, z nichž první si všímá spíše teorie lásky, druhá sleduje lásku v praxi církve. V první části se dá vystopovat mimo jiné teoreticky i prakticky významná kombinace dvou faktů: vícevrstevnatosti lidské přirozenosti a stĕžejního významu lásky v životĕ človĕka.

Text vychází ze dvou klasických výrazů, kterými jsou eros a agapé a vĕnuje jim právem pomĕrnĕ značnou pozornost. Eros je popisován jako láska mezi mužem a ženou, nepocházející z myšlení a chtĕní jako dvou podstatních složek psychiky, nýbrž jako láska, přemáhající lidský rozum až k božskému bĕsnĕní. Vytrhuje človĕka z úzkých hranic jeho existence na způsob jakési živelné transcendence a uvádí jej božskou mocí do stavu nejvyšší blaženosti. Vše ostatní mezi nebem a zemí se pak jeví jako druhořadé.

Dokument však upozorňuje na korumpování erotu formou kultů plodnosti, z čehož vyvozuje nutnost jeho pročištĕní a dozrání i za cenu odříkání. Eros totiž nemá nedarovat pouze přítomnou slast, ale předchuť existence, na kterou čekáme. Zapomenuta by nemĕla být vĕta sv. Ignáce Antiochejského o tom, že jeho eros byl ukřižován (ňím 7,2; v souladu s Gal 6,14). Výčitka nenávisti k tĕlu, předhazovaná křesťanství, kterou by nĕkdo z požadavku pročištĕní erotu mohl vyčíst (encyklika jmenuje Friedricha Nietzscheho), je nespravedlivá, protože kultivace neznamená pošlapání. V človĕku nemiluje vypreparovaný duch, ale celá osoba, právĕ ve své více-vrstevnatosti. L.M.Weber, autor spisu Moderní erotika a křesťanský život (1957), upozorňuje, že koncepce erotu je vždy závislá na výchozím rozčlenĕní lásky jednotlivým myslitelem.

Agapé, druhý výchozí výraz papežova uvažování, je líčena jako láska, jejímž cílem je starostlivĕ sledované dobro druhého. Proto se nevyhýbá obĕti, naopak, chce se obĕtovat. Rozdíl mezi erotem a agapé lze ponĕkud nepřesnĕ a schematicky přiblížit jako rozdíl mezi pozemskou a nebeskou láskou nebo jako láskou bažící a dobrodĕjnou. Připomenout lze také vztah mezi přirozeností a milostí a vztah mezi získanou a vlitou ctností. I když eros a agapé představují rozdílné typy lásky, splývají v Hospodinu, jakoby byl agapé přiřazován cíl, erotu intenzita. Přivedeno na krátkou formuli, Hospodin miluje /vášnivĕ/ Izrael /milosrdnou/ láskou, jak ujišťují proroci. Vášnivost evokuje eros, milosrdenství, obĕtující spravedlnost, agapé, to vše jako motiv k nápodobĕ pro človĕka.

Protože se v textu dokumentu mihnou v souvislosti s láskou ještĕ dva jiné výrazy, /sexus/ jako tĕlesná láska podmínĕná pohlavní výbavou a /filia/ jako láska přátelská, vnímající především krásu  ”duše”, nabízí se jistá stupnice:

Na nejspodnĕjším místĕ je láska tĕlesná, sexus. Ani ta by však nemĕla být chápána a zejména realizována depersonalizujícím způsobem jako vyhovĕní pouhému živočišnému pudu. Výše stojí láska tĕlesnĕ - duševní, jak lze ve smyslu dokumentu pojímat právĕ eros, který je v současnosti - bohužel - zamĕňován za erotiku, umísťovanou do čistĕ sexuální oblasti. Vždyť pro človĕka je charakteristické vnímání osobního kouzla, manifestujícího se kouzlem tĕla. Ještĕ výše je umístĕna láska duševnĕ - yy tĕlesná, filia, protože přátelství se neuskutečňuje mezi dvĕma ”duchy”, ale dvĕma psychofyzickými subjekty. Na nejvyšším místĕ se nachází láska duševnĕ - duchovní, agapé, ve které človĕk sebe překračuje a je nad sebe vyzvedán , dochází k aktivní i pasivní transcendenci.

Smĕrodatnou myšlenkou encykliky je souhlas s touto více-vrstevnatostí nejen jako /úkolem/, který má človĕk respektovat kultivací a harmonizací jednotlivých složek, ale i /faktem/, kterému je človĕk bezdĕčnĕ vystaven, aniž by to pro nĕho znamenalo nĕjakou újmu. V Písmu se Tvůrce rozhodne učinit človĕka ke svému obrazu a podobenství. ňeč tedy není o rozhodnutí učinit obrazem k podobĕ Boží lidského ducha, což zůstává svůdnou představou radikálního spiritualizmu, tím ménĕ samozřejmĕ tĕlo, nýbrž kompletního človĕka, který /je/ v pojetí bible duší právĕ tak jako tĕlem. Aplikováno na lásku: ”to”, co miluje je osoba, jedinečná psycho-fyzicko-sociální jednotka se sebe-překračující tendencí. Jak lze lásku v jednotlivých vrstvách doložit?

Kdo je výstižnĕjším příkladem (zdánlivĕ pouze!) /duchovní/ lásky než mystická řeholnice? Kdo je výstižnĕjším příkladem (zdánlivĕ pouze!) tĕlesné lásky až k dehumanizaci než nevĕstka? V rámci ideje více-vrstevnatosti však lze mluvit o možnosti jisté konvergence i u tak vzdálených pólů.

Psychoanalytická studie francouzského jezuity o modlitbĕ sv. Terezie z Avily nalézá v jejím projevu zřetelné erotické tóny, které pochopitelnĕ nenajdeme u mužského mystika, protože fyzická základna jeho psychiky, angažující se v modlitbĕ, je jiná. To prozrazuje - za samozřejmého předpokladu dominující duchovní lásky až hrdinského stupnĕ - přítomnost ostatních vrstev přirozenosti, kterým svĕtice nemůže, ale ani nechce uniknout, vždyť je tak naprogramovaná, jakkoliv si to neuvĕdomuje.

Grotesknĕ vyjádřeno: lidská přirozenost svĕtice se jí neptá, zda by ony spodnĕjší vrstvy chtĕla eliminovat ve prospĕch čistého ducha jako se neptá, zda by chtĕla přestat dýchat, aby se víc podobala andĕlům, nepoužívajícím plíce. Výraz pro orientaci zde důležitý je /sublimace/, přesunutí, nikoliv /eliminace/, vyloučení.

Nyní k nevĕstkám. Evangelium o nich říká, že předejdou tehdejší duchovní elitu do Božího království (neříká místo nich, ale /dříve/). Jak je to možné? Zatímco u mystičky je tĕžištĕ duchovní, ale spolu-zaznívají nižší vrstvy, u nevĕstky je tĕžištĕ tĕlesné, ale spolu-zaznívají složky vyšší, i když jsou nejspíš ztlumeny rezignujícím cynizmem. Ĺ˝e však vyšší vrstvy přítomné jsou, se poznává právĕ tím, že dotek evangelia dokáže nevĕstky probudit. V jednom filmu se Ježíš obrátil na rezignující nevĕstku nesmírnĕ významnými slovy ”máš na víc” (případ hříšnice, ovšem v jiné souvislosti, která utírala svými vlasy Ježíšovy nohy, je všeobecnĕ známý).

Encyklika se vlastnĕ vypořádává, i když se o tom nezmiňuje, se dvĕma bacily, vegetujícími sveřepĕ v organizmu církve: s manicheizmem, charakteristickým odporem k tĕlu jako dílu zlého boha a stoicizmem s odporem k vášni jako narušitelce duševní rovnováhy. Jsme voláni ke kultivaci lásky, procházející harmonicky všemi patry přirozenosti /úmĕrnĕ k zvolenému způsobu života/.

------------------------------------------------------------------------

ThDr. Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultĕ UK Praha /* Prágai egyetem katolikus fakultásán erkölcsöt tanít